1.1. Sluch

 

Sluch je velmi důležitou složkou dorozumívacího procesu, která je zároveň podmínkou pro správný vývoj řeči. Sluch je smysl, kterým vnímáme záchvěvy těles. Zvukové podměty jsou vytvářeny kmitavým pohybem a přiváděny do ucha nejčastěji vzduchem, popřípadě jiným pružným prostředím.

 

Z pohledu evolučního vývoje je sluch poměrně novým smyslem, neboť se objevuje teprve u obratlovců žijících na vzduchu mimo vodní prostředí. Jeho vývojovým základem je hmat. V podstatě by se dalo říci, že sluch je vysoce vyvinutý a jemně diferencovaný hmat

(Hála, 1962).

 

1.2. Sluchové postižení

 

Sluchové postižení je zpravidla pojímáno nejprve z hlediska medicínského a teprve následně jako problém vyžadující speciální edukační přístupy. Terminologicky je třeba si ujasnit pojmy, jako jsou vada sluchu a sluchové postižení.

 

• Vada sluchu je pojem zahrnující zejména hledisko zdravotnické, tedy přesně změřitelnou míru omezení či zamezení využívání sluchového vnímání, a to zejména v kontextu běžného života, a jeho vlivu na rozvoj komunikace a procesu učení.

 

• Sluchové postižení zahrnuje širší dimenzi a je chápáno jako odraz vady sluchu na jedince. Jedná se zejména o psychosociální rozměr (Potměšil, 2007). V odborné literatuře se nejčastěji setkáme s klasifikací sluchových poruch podle velikosti sluchové ztráty, podle místa vzniku vady a podle doby, kdy k sluchové vadě došlo.

 

• Podle velikosti sluchové ztráty dělíme sluchovou vadu na latentní (člověk si jí nemusí všimnout) až praktickou, totální hluchotu. Kvantita jednotlivých stupňů sluchových vad se udává v decibelech (dB). V běžném okolí se můžeme setkat se zvuky různé hlasitosti, obvykle jde o škálu od 0 do 140 dB (např. šepot – 30 dB, tichý rozhovor – 40 dB, běžný hovor – 50-60 dB, diskotéka 110 dB).

 

 

 

Světová zdravotnická organizace v roce 1980 stanovila mezinárodní škálu stupňů sluchových poruch.

 

• lehká sluchová porucha – ztráta 26–40 dB

• střední sluchová porucha – ztráta 41–55 dB

• středně těžká sluchová porucha – ztráta 56–70 dB

• těžká sluchová porucha – ztráta 71–91 dB

• úplná ztráta sluchu  - ztráta více než 91 dB (Souralová, 2005).

 

• Podle místa vzniku sluchové vady

 

Podle místa vzniku může být porucha sluchu způsobena postižením zevního nebo středního ucha (převodní poruchy sluchu). Při poškození vnitřního ucha (eventuelně dalších etáží sluchové dráhy) hovoříme o percepční vadě sluchu (Myška, 2007).

 

• Podle doby vzniku

 

Dle tohoto hlediska rozlišujeme sluchové vady na prelingvální a postlingvální. Prelingvální sluchová vada je vadou získanou v době, kdy ještě není ukončen základní vývoj řeči. Díky nedostatečné fixaci řečové projevy zanikají a řeč se nadále spontánně nerozvíjí. Jako postlingvální sluchovou vadu označujeme stav, kdy k samotné ztrátě došlo až po ukončení osvojené řeči, řeč je tudíž dostatečně fixovaná na to, aby se řečové projevy vytratily. V důsledku absence zpětné sluchové vazby dochází pouze k artikulačním a prozodickým změnám[1] zvukového projevu (Souralová, 2005).

 

Internetové zdravotnické noviny uvádí: „V září 2012 se Česká republika jako jedna z posledních zemí EU připojila k celoplošné formě screeningového vyšetření sluchu u novorozenců. Do této doby byl povinný screening sluchu prováděn jen u vybrané skupiny rizikových novorozenců. Ukázalo se však, že pokud děti měly pouze postižení sluchu, nebylo u nich zachyceno cca 30–40 % sluchových vad,“ upozornila MUDr. Vitásková“(Zdravotnické noviny, 2014).

 

Rizika z hlediska možnosti výskytu sluchové vady dělíme na prenatální vady (výskyt dědičné sluchové vady v rodině; zarděnky a spalničky prodělané v prvním trimestru těhotenství nebo jen kontakt s nimi; toxoplasmóza a syfilis matky; možnost poškození plodu léky užívanými v těhotenství; Rh-ABO inkompatibilita rodičů) a perinatální a postnatální vady (porodní trauma; nedonošenost – porod před 37. týdnem těhotenství; nízká porodní hmotnost pod 1 500 g; asfyxie delší než 5 minut; těžká novorozenecká žloutenka; novorozenecká sepse; anomálie uší, krku a hlavy; podání toxických léků; meningitida a encefalitida; úraz hlavy). (Myška, 2007).

 

Neřešená sluchová porucha nebo vada může způsobit poruchu v komunikačním procesu. Řešením sluchových vad či poruch je včasná korekce sluchadly (od korekce lehké nedoslýchavosti po zbytky sluchu) nebo kochleárním implantátem (pouze velmi těžké vady sluchu – zbytky sluchu, hluchotu) (Souralová, 2005).

 

 

 

1.3. Sluchová protetika

 

Sluchová protetika představuje pomůcky usnadňující vnímání mluvené řeči, které do jisté míry kompenzují sluchové postižení jedince. Nejčastěji se setkáváme s pojmem kompenzační pomůcky.

 

U nedoslýchavých jedinců se jedná především o sluchadla. Ty jsou všem osobám se sluchovým postižením přidělována z prostředků všeobecného zdravotního pojištění na základě zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Mezi další pomůcky pro nedoslýchavé řadíme osobní zesilovače, FM pojítka, indukční smyčky, pomůcky pro zesílení televize, pro zesílení poslechu telefonu aj.

 

Pro neslyšící se jako kompenzační pomůcky zavádí kochleární implantát, představující nitroušní elektronickou smyslovou náhradu, která přenáší sluchové vjemy přímou elektrickou stimulací sluchového nervu uvnitř hlemýždě vnitřního ucha. Zvukový signál je převeden na sled elektrických impulzů. Tyto impulzy se šíří implantovaným obvodem uvnitř kosti skalní. Z tohoto obvodu vycházejí elektrody, které jsou instalovány do vnitřního ucha, kde dráždí vlákna sluchového nervu a vyvolávají sluchové vjemy. Dalším zaváděným je kmenový implantát, který je určen k obnovení sluchových vjemů pomocí elektrické stimulace elektrodami speciálního tvaru umístěných v blízkosti kochleárních jader v mozkovém kmeni. Kmenový implantát je indikován v případě poškození sluchového nervu (Pipeková, 2010).

 

 

 

1.4. Komunikace s osobami se sluchovým postižením

 

Komunikačním prostředkem majoritní společnosti je národní jazyk (v našich podmínkách se jedná o český jazyk), nejčastěji přenášený formou mluvené řeči. Komunikace sluchově postižených osob má vzhledem k narušené funkci sluchového analyzátoru specifické vlastnosti. Přirozeným komunikačním prostředkem sluchově postižených jsou národní znakové jazyky (např. český znakový jazyk). Pro plnohodnotnou komunikaci je třeba uvážená volba takového komunikačního systému, který bude plně respektovat stupeň postižení spolu s jazykovými předpoklady a osobnostními vlastnostmi (Souralová, 2005).

 

Komunikační systémy

 

• Odezírání

 

Dle Krahulcové (2001) můžeme odezírání charakterizovat jako „přijímání informací zrakem a chápání jejich obsahu na základě pohybů mluvidel, mimiky obličeje, gestikulace rukou a celkových postojů těla, situačních faktorů a kontextu obsahu mluveného“. Jde o vizuální percepci řeči, která je nedílnou součástí komunikace sluchově postižených osob. Na úspěšnosti odezírání se podílí hned několik faktorů. Mezi vnější podmínky bychom mohli zařadit vzájemnou vzdálenost komunikačních partnerů, světelné podmínky, tempo řeči aj. Jako vnitřní podmínky bychom mohli označit takové aspekty, které jsou projevem osobnostních vlastností účastníků komunikace, např. stav zraku, psychický, sociální stav aj. (Souralová, 2005).

 

• Prstová abeceda

 

Prstová (daktylní) abeceda patří mezi uměle vytvořené kódy, usnadňující komunikaci mezi neslyšícími osobami. Obecně jde o vizualizaci písmen a hlásek jako elementárních zvukových segmentů řeči. Tento komunikační systém bychom mohli zařadit mezi vizuálně motorické komunikační systémy, při kterých jsou užívány různé polohy a pohyby prstů k vyjádření písmen. Jejich spojením lze stejně jako v mluveném jazyku vytvářet slova. K využívání prstové abecedy se přistupuje převážně v případech, kdy je snahou sdělení informací, pro kterou není specifický znak (vlastní jména a příjmení, zeměpisné názvy, cizí slova, odborné termíny atd.). Největším negativem komunikace pomocí prstové abecedy je její pomalost, přesto je prstová abeceda nedílnou složkou komunikace sluchově postižených a měl by ji ovládat každý, kdo se sluchově postiženými přichází do styku (Souralová, 2005).

 

• Znakové systémy

 

Do kategorie uměle vytvořených znakových systémů patří zejména manuálně kódované mluvené jazyky. V České republice jazykový stav vystihuje zákon č. 155/1998 Sb. o znakové řeči. Znaková řeč je zde chápána jako nadřazený termín pro dva odlišné termíny, český znakový jazyk a znakovanou češtinu.

 

• Český znakový jazyk

 

Český znakový jazyk je plnohodnotným jazykovým systémem ukotveným v zákoně o znakové řeči č. 155/1998 Sb. Je tvořen specifickými vizuálně motorickými prostředky, jako je mimika, tvary a pohyby rukou a celkovými pozicemi horní části těla. Způsob užívání tohoto jazyka se může lišit, protože stejně jako v mluvené řeči i zde existují různé dialekty. Samotný projev se navíc liší nejen jazykovými kompetencemi uživatele, ale i sdělovaného obsahu či dané situace.

 

• Znakovaná čeština

 

Dle J. Hrubého (1996, s. 101): "Znakovaná čeština není jazykem, ale umělým systémem, pomůckou, kterou vymysleli slyšící, aby se snáze domluvili s neslyšícími." Je užívána především k vyučování českého jazyka u neslyšících dětí či k tlumočení. Její slovník čerpá především ze slovníku znakového jazyka plus dalších znaků, vytvořených především slyšícími. Obvykle není užívána v komunikaci mezi neslyšícími (Redlich, 2007).

 

 

1.5. Výskyt sluchového postižení v populaci

 

Světová zdravotnická organizace (WHO) uvádí, že v roce 2005 bylo u 278 milionů lidí diagnostikováno středně těžké až těžké sluchové postižení. Podle údajů uváděných jedním z předních výrobců sluchadel značky Widex má dokonce více než 500 milionů osob nějakou poruchu sluchu a odhady předpokládají nárůst až na 700 milionů do roku 2015. V České republice žije přibližně 300 tisíc osob se sluchovým postižením. Většinu z nich tvoří nedoslýchaví, u nichž došlo ke zhoršení sluchu ve vyšším věku (Horáková, 2012).

Nejčastější příčiny zhoršení sluchu jsou presbyakuzie a tinnitus. Presbyakuzie neboli stařecká nedoslýchavost, je porucha sluchu projevující se zhoršením slyšení tónů vysokých frekvencí. Obecně člověk slyší méně a hůře. K poklesu sluchové ostrosti dochází zejména po šedesátém roce života. Obecně platí pravidlo, že každých deset let věku se sníží horní práh slyšitelnosti asi o 1 kHz. Příčinou může být odumírání vláskových buněk (neobnovitelné) či poruchy krevního oběhu, způsobující nedostatečné prokrvení sluchového orgánu. Patologickými se tyto jevy stávají, je-li narušena komunikační schopnost člověka (Horáková, 2012).

 

 

1.6.   Aktivity sluchově postižených ve volném čase

 

Struktura zájmových činností sluchově postižených se velmi podobá zájmům intaktní populace. Stejně jako slyšící populace hledají zalíbení v moderních informačních technologiích, rádi sportují, sledují filmy atd. K méně oblíbeným činnostem pak patří ty, které jsou spojeny s recepcí psaného textu. Důvodem je nedostatečná kompetence v českém jazyce. Mládež a dospělí sluchově postižení se sdružují dle svých zájmů v různých organizacích, sdruženích a klubech (např. SORDOS – sdružení pro kulturu neslyšících, Český svaz neslyšících sportovců, Evropské centrum pantomimy), kde tráví svůj čas většinou v přítomnosti jedinců se stejným postižením (Souralová, 2005).

 

 

 

1.7. Sport a kinetické pocity a vjemy u neslyšících

 

Jedna z největších sportovních událostí pro neslyšící sportovce je Deaflympiáda. Mezi letní deaflympijské sporty patří atletika, badminton, basketbal, plážový volejbal, bowling, silniční cyklistika, plavání, fotbal, házená, judo, karate, závody na horských kolech, střelba, stolní tenis, taekwondo, tenis, volejbal, orientační běh, zápas ve volném stylu a řecko-římský zápas. Mezi zimní deaflympijské sporty se řadí alpské lyžování, běh na lyžích, curling, lední hokej a snowboarding (International Committee of Sports for the Deaf, 2014). Při sledování nemusí být na první pohled vůbec zřejmé, že jde o sluchově postiženého sportovce, nicméně vnímání pohybu je od intaktních osob rozdílné.

 

 Kinetické (pohybové, proprioreceptivní) pocity jsou takové pocity, které vznikají při pohybu těla nebo jeho jednotlivých částí. Při změně pohybu totiž dochází ke změně napětí svalů kosterního svalstva, natažení vaziva i šlach, které vyvolávají excitaci senzitivních buněk – proprioreceptorů. Jejich podrážděním se vede vzruch do centrálního nervového systému, kde dochází k syntéze vzruchů z různých senzitivních analyzátorů. Na základě této syntézy vzniká koordinace mezi pocity vlastních pohybů a pocity vyvolanými podněty okolního světa.

 

U slyšících dětí se vytvářejí spoje mezi počitky vyvolávanými pohyby a sluchovými počitky zvuků, které tyto pohyby doprovázejí (např. manipulace se znějícími předměty, při prudkém dotyku…) Samotná ztráta sluchu vytváří pro rozvíjení pohybové paměti a představivosti horší podmínky, než mají osoby slyšící, jejichž sluchová kontrola umožňuje přesnost, plynulost a rytmičnost prováděného pohybu. Neslyšící děti nemají možnost sluchem kontrolovat správnost svých pohybů, dokonce i ve školním věku se můžeme setkat s výkony obvyklých druhů činností za doprovodu nejrůznějších zvuků, většinou nepříjemných pro okolí.

 

Kompenzace sluchové kontroly se u neslyšících uskutečňuje pomocí zvýšených funkcí zrakových, taktilně vibračních a kinestetických vjemů. Proto je třeba u této cílové skupiny věnovat dostatečnou pozornost a odbornou péči při rozvíjení kinestetické kontroly a jejich pohybů. Řada pokusů dokazuje, že nedostatečně rozvíjená kinestetická kontrola u neslyšících dětí je jedna z příčin retardace jejich pohybového vývoje. Velký význam při rozvíjení kinestetické kontroly má i nutnost, aby se neslyšící děti naučily vědomě napínat a uvolňovat své svaly a tím získaly návyk regulovat stupeň svalového napětí.

 

Při osvojení jisté motorické dovednosti je často nutný zásah učitele. Např. má-li žák vykonat předklon, učitel mu pomáhá tím, že jej uchopí za ruku a pomůže mu do předklonu v příslušném rozpětí. Je při tom důležité, aby si žák uvědomil a následně zapamatoval kinetické pocity, které při výkonu pociťoval. Vzniklá kinetická představa pohybu bude v budoucnu vytvářet příznivé podmínky pro jeho přesnou reprodukci (Solovjev, 1977).

 

 

 

[1] Prozódie, prosodie – nauka o výstavbě verše z hlediska zvukové stránky jazyka; soustava pravidel o veršové technice; veršový princip (Klimeš, 1987, str. 570).